Někdy je to i sranda
Rozhovor v časopisu Respekt z 5. 9. 2010
Soudní přísedící bývá líčen jako sedmdesátiletý penzista, který si za drobný honorář chodí na přelíčení především zdřímnout. Manažer ve velké telefonní společnosti Michal Biskup slouží české justici už tři roky s podstatně větším zápalem.
Jak se člověk vlastně stane soudním přísedícím?
Před sedmi lety jsem si koupil auto v bazaru. Ujel jsem s ním dvacet kilometrů, pak se kompletně vysypal motor a tím začala moje sedmiletá soudní anabáze. Našel jsem si právníka, znalec doložil, že auto mělo skrytou závadu, takže jsme autobazar zažalovali. Proběhlo několik stání, při kterých soud místo podstaty věci pořád řešil nějaké procesní záležitosti a lhůty. Nakonec se ukázalo, že můj právník prošvihl jeden z důležitých termínů. Dvakrát jsme prohráli, poplatky za soudní řízení dělaly asi sto tisíc korun a můj advokát od toho dal ruce pryč. Tak jsem zažaloval vlastního právníka. Nakonec jsem prokázal, že jeho chyba mě připravila o náhradu škody.
Zaplatí vám?
Všechno, včetně toho auta. V současnosti má exekutorem obstavený majetek a účty. No a když už jsem měl sedm let zkušeností s českou justicí, začalo mě zajímat, proč v ní všechno tak dlouho trvá a jestli bych jí nemohl nějak pomoci – to byla samozřejmě naivní představa. Přihlásil jsem se k Městskému soudu v Praze jako přísedící. Splníte nějaké náležitosti, a když vás magistrát schválí, několikrát za rok spolu s profesionálním soudcem a dalším laickým přísedícím rozhodujete o konkrétní kauze.
Každý z vašich tří hlasů má stejnou váhu, ale není v praxi vše v režii profesionála?
Předseda senátu má samozřejmě nejlépe prostudovaný spis a vede jednání po právní a procesní stránce. My přísedící ale máme právo v kterékoli části procesu klást otázky. Se soudcem, do jehož senátu patřím, chodíme na oběd, probíráme důkazy, polehčující a přitěžující okolnosti. Závěrečná debata o vině a výši trestu je velmi demokratická a trvá několik hodin. Většinou dojdeme k nějakému konsenzu.
Nestává se vám, že byste nakonec hlasoval jinak než předseda?
O vině ne, odlišnější názory míváme na výši trestu. V tomhle vidím hlavní přínos přísedících soudců. Profesionálové jsou lehce deformovaní, během své kariéry potkají stovky vrahů, čtou spisy o uškrcených dětech a krádež sta milionů je pro ně běžná věc. Přísedící soudci, kteří chodí do běžné práce, mají realističtější pohled.
Jak se to ale projevuje?
Většinou navrhují o trošku vyšší trest. Soudcům často zločin nepřipadá až tak vážný, setkali se s podobným nebo horším už mnohokrát. Naší výhodou je i to, že máme jiné profesní znalosti. Nedávno jsme třeba soudili manažera velké obchodní společnosti, který defraudoval deset milionů. Probíralo se, jak v jeho firmě funguje audit a vnitřní pravidla kontroly, a při výsleších jsem byl ve velké výhodě, protože v podobné firmě pracuji. Každý člověk přinese něco svého.
Ministr spravedlnosti nedávno oznámil, že chce laické přísedící zrušit, aby ušetřil čas a peníze.
Dostáváme sto šedesát korun za den, takže bych viděl v české justici mnohem lepší způsoby, jak šetřit. Problém je nekonečný ping-pong mezi soudy nižší a vyšší instance. Senát něco rozhodne, vyšší instance to vrátí a takhle to může proběhnout i pětkrát. Z hlediska práva přitom může vyšší soud změnit rozsudek a rozhodnout sám. Jenže to je mnohem víc práce než ukázat na jednotlivou chybu a případ vrátit.
Éra digitalizace se české justice zatím nedotkla?
Jen v tom, že už se nedělá při procesu stenografický záznam, ale líčení se nahrává. Všechno ostatní jsou obrovské stohy papíru převázané špagátky. Všechno nesmírně zpomalují a také najít něco na několika tisících stránek je docela problém. Svědek třeba zmíní, že pachatel měl džíny Levi’s – pokud byste měl spis v počítači, naťukáte klíčové slovo a za dvě vteřiny vidíte, že o tom vypovídal i jiný svědek. V papírech zapadnou některé drobné souvislosti, které by případu pomohly.
Co vás na té práci vlastně baví?
Člověk má možnost něco ovlivnit a zajímá mě právo. Někdy je to i sranda. Asi nejzábavnější případ, který jsem dělal, byl pojistný podvod spojený se známými orlickými vraždami. Jeden aktér si objednal fingovanou krádež starožitností, které si krátce předtím nechal pojistit. Protože pojišťovna trvala na tom, že obrazy musejí být hlídané kamerami, narafičil přepadení se vším všudy a u soudu jsme pak analyzovali záznamy z videokamer. Moc se jim to nepovedlo. Přicházel pachatel s pistolí a bylo vidět, jak si majitel sám pomáhá do pout. Posunkem naznačoval, kde jsou klíče od trezoru, a když chtěl pak lupič vyříznout plátno z obrazu vysoko na zdi, zřítil se ze stoličky. Pointa, kterou už kamery bohužel nezachytily, byla v tom, že když objednaný zloděj vyběhl ven, chytili ho městští strážníci a připlácli na auto, aby ho mohli prošacovat. Jenže to auto bylo jeho vlastní, takže pachatel skočil dovnitř, zamkl se a ujel. Čtyři roky ho pak policie nemohla chytit. Prostě americká groteska.
Autor/ři: Petr Třešňák
